Ve spolupráci s Oddělením pro vzdělávání a kulturu Židovského muzea v Praze a Terezínskou iniciativou jsme zorganizovali již třetí vzdělávací cestu do Osvětimi, v jejímž rámci jsme strávili tři dny poznáváním nejen míst vztahujících se k holocaustu, ale také historii osvětimských židovských obyvatel, kteří zde žili před druhou světovou válkou.
Hned několik generací se sešlo mezi účastníky vzdělávací cesty do Osvětimi – děti, vnuci, vnučky, pravnuci i pravnučky přeživších holocaustu. Díky tomu jsme mohli mnohá témata rozebrat z různých úhlů pohledu, což bylo pro všechny zúčastněné zajímavé a přínosné. Po zhruba sedmihodinové cestě, během níž jako by se špatné počasí přesouvalo spolu s námi, jsme se ubytovali v Mládežnickém centru v Osvětimi, kterému tímto děkujeme za poskytnutí zázemí. První společný večer jsme využili k seznámení se a vzájemnému poznání našich příběhů i důvodů, proč se cesty účastníme.
Na druhý den ráno jsme se on-line spojili s pamětnicí paní Hanou Sternlicht, která nám až z Izraele vyprávěla o tom, jak v prosinci roku 1942 odjela s rodiči do Terezína, kde bydlela v dívčím domově L410. O dva roky později byl její tatínek zařazen do zářijového transportu, jenž směřoval do Osvětimi, kam Hana s maminkou krátce nato odjela také. Po selekci ovšem zůstala čtrnáctiletá dívka ve vyhlazovacím táboře úplně sama…
Po tomto setkání, které by klidně mohlo trvat několik hodin, nás čekal přesun do bývalého tábora Auschwitz I. Mimo jiné jsme navštívili státní expozice Izraele a České republiky. U tzv. stěny smrti, která patří k nechvalně proslulému bloku č. 11 a byla používána pro popravy vězňů, jsme pronesli modlitbu El male rachamim. Odpoledne jsme strávili prohlídkou místního židovského hřbitova, jediné dochované synagogy a muzea židovské kultury. Jen málokdo totiž ví, že v Osvětimi a okolí se už od druhé poloviny 16. století formovala židovská komunita. Ta se postupně natolik rozrostla, až zde před druhou světovou válkou fungovalo 30 modliteben a Židé tvořili téměř polovinu obyvatelstva.
Večer jsme se sešli k reflexi uplynulého dne i dalšímu vyprávění. Hanka nám pustila krátký film, který sama zpracovala v rámci školního projektu o svých praprarodičích. Hančin pradědeček Pavel byl zařazen do transportu Ak2, který odvezl mladé muže, aby budovali terezínské ghetto. Plánovaný sňatek s přítelkyní Věrou tak stihl uzavřít až v Terezíně, a to v předvečer odjezdu do Osvětimi. Dvojice byla zařazena do tzv. terezínského rodinného tábora a později byly jejich cesty rozděleny. Jako zázrakem válku oba přežili, znovu se setkali a prožili více než 50 společných let. Jindra s námi sdílel poválečnou výpověď svého tatínka, který rovněž přežil Auschwitz-Birkenau, a také poslední dopis prastrýce z Majdanku. Zuzana nám vyprávěla o své rodině, mohli jsme si prohlédnout rodinné album, plné fotografií široké rodiny, která žel z velké části válku nepřežila. Závěrem jsme si pustili film o Felixi Kolmerovi a společně s jeho snachou Věrou na něj vzpomínali. Následně jsme ještě dlouze diskutovali.
Poslední den byl jediný, kdy vysvitlo slunce, hrůzu některých míst ovšem ani jeho paprsky nezmění. A to je přesně případ vyhlazovacího tábora Auschwitz-Birkenau, kam vedly naše další kroky. Mimo jiné jsme si připomněli osudy lidí, kteří byli, stejně jako Hančiny praprarodiče, zařazeni do tzv. terezínského rodinného tábora, a to přímo v místech, kde byli vězněni. Cesta domů se pak nesla v duchu rozhovorů i rozjímání nad vlastními myšlenkami, jimiž jsme byli po uplynulých dnech všichni zahlcení.
Foto: Arje Polakovič
Na více fotografií se můžete podívat v naší GALERII.
